A na druhé straně nikdo nestál…

Budu ti vyprávět příběh jednoho tenisty, který se stal později v celém světě slavným. A bohatým.

   Ale tenkrát…

   Když se ho ještě jako chlapce zeptali, čím se stane, až vyroste, ani na chvilku nezaváhal. Řekl bez náznaku pochybností: Tenistou…

   Trénoval a dřel. Jako nikdo před ním. Tiše snášel bolest po náročných trénincích. Hrál s každým, kdo se mu namanul. Ostatní hráči měli také své důvody, proč hrají tenis. Jedni se tím bavili, jiní chtěli shodit nějaké to kilo, nebo si to přáli jejich rodiče. Ale nikdo z nich nechtěl být opravdu velkým tenistou.

   Porážel je. Porážel všechny. Zpočátku nepozorovaně, později však o to drtivěji. A to nikoho nebavilo. Začali se mu vyhýbat, hledat si nejrůznější důvody. Jen aby s ním nemuseli hrát.

   Chodil za nimi, doprošoval se. Chtěl hrát. Ale slyšel jen jejich výmluvy. A důvody, proč to nejde.

   Až jednoho dne. Zase stál na kurtu sám. Jeho sparingpartner nepřišel. V ruce svíral raketu a míček. Na druhé straně nikdo nebyl. Přemýšlel, jestli má dnes hrát o betonovou stěnu nebo jít trénovat své podání.

   Zvolil servis. Chtěl se v něm ještě zdokonalit.

   Byl zrovna myšlenkami nepřítomný. Soustředil se jen na svůj dělový servis. Vkládal do něj obrovskou sílu, všechno své úsilí.

   Podání střídalo podání.  Kurtem zněly hlasité údery i jeho rytmické vzdechy.

   A pak se to stalo. Z druhé strany náhle přiletěl míček. Zpočátku myslel, že si z něj někdo utahuje. Nebo že se mu to jen zdálo. Opět zaservíroval do pásma pro podání a míček okamžitě přiletěl velkou rychlostí zpět. Tenisák zasvištěl přímo kolem něho. Jako by ho odehrál velezkušený hráč. Zadíval se tím směrem. Na druhé straně ale nikoho neviděl. Nikdo tam nebyl.

   Přesto se u dalšího servisu více soustředil a tentokrát navrácený míček odehrál zpět.

   Opět hrál. Úder následoval úder. Poznal, že proti němu stojí neobyčejný hráč. Jeho údery byly nejen přesné, ale i neuvěřitelně rychlé.

„Dobře, zahrajeme si!“ Zvolal ke svému neviditelnému soupeři.

   A tak hráli. Dlouho. Byla to skutečná bitva. Jako ve finále Wimbledonu. Mladík ze sebe vydával to nejlepší. Jeho údery, pohyb po dvorci, fyzická a psychická odolnost byly neskutečné.

6 :  4   4 : 6

   A  5 : 4  ve třetím rozhodujícím setu pro neznámého hráče. V  tomto gemu byl na podání mladý tenista, ale ztrácel  30 : 40. Jeden míček ho dělil od prohry a ukončení zápasu.

   Rozmáchl se raketou a do svého prvního podání vložil všechnu zbývající sílu. Páska ale poslala jeho míček daleko do autu. Povzdechl si. Zbývalo ještě druhé podání…

   Zahrál na jistotu. Podání bylo pomalejší, aby se tak vyhnul případné dvojchybě.

   Míček přeletěl přes síť a snesl se do vymezeného prostoru. Sice se tak vyhnul dvojchybě, ale pro jeho soupeře nebylo těžké takový servis vrátit a nechytatelně umístit do dvorce.

   Ale míček letěl dál. Nikdo ho nezasáhnul.

   Nechápal hned, co se stalo. A tak zopakoval své podání, ale dopadlo to stejně. Míček zastavilo až pletivo, které se vinulo kolem celého tenisového dvorce.

   Podával dál. Na pokraji svých sil. Vše bylo ale marné. Pak došel k síti a podal neviditelnému ruku, i když věděl, že už tam není.

„Dobrá hra! Děkuju!…“

   Zápas skončil. Bez vítěze.

   Sbalil si své věci a pomalu došel k plechové brance, kterou sem přišel. Teprve teď si povšiml hráčů stojících za plotem, kteří s otevřenými ústy pozorovali to, co se jim právě odehrávalo před očima. Krátce na ně pohlédl a usmál se. A pak šel dál. Z dálky uslyšel slabý potlesk. Ale možná nebyl pro něho. Nebo se mu to všechno  jen zdálo….