Meteorit

Když vám na dům spadne něco ze vzduchu a způsobí to díru ve střeše, patrně nebudete hovořit zrovna o štěstí. Třiatřicetiletému Indonésanovi Joshuovi Hutagalungovi se stalo právě tohle. Byl truhlář a v té chvíli zrovna pracoval na zahradě svého domu, když něco prorazilo střechu jeho obydlí. Ozvala se ohlušující rána a přes sedmdesát kilogramů vážící kámen následně vytvořil v zemi kráter, kde ho v hloubce asi půl metru našel majitel pozemku.
Otec tří dětí ale v rozvalinách neobjevil žádný meteorit, nýbrž kamenného mužíčka, který vypadal jako nějaká hračka. To bylo první, co ho napadlo. Že se někde ukrývá skrytá kamera a natáčí vše, co by později pobavilo diváky celé planety. Byl přesvědčený, že ten kamenný robot je jen zdokonalená japonská hračka a on se tu stal terčem nějakého hloupého vtipu.

Poté, co sečetl škody na střeše a nikde žádnou skrytou kameru neobjevil, se začal těšit na pohádkové nálezné. Ačkoliv mu určitě nepřipadne celá částka za objevený meteorit, mohl Hutagalung doufat v tučnou odměnu, která odpovídala výši jeho současného výdělku za nějakých třicet let.
Ten meteorit ale mluvil lidskou řečí. A Josua se snažil s ním domluvit. Mimozemšťan artikuloval jako nějaký robot. Stále jenom opakoval:
„Apomohlobytoněčemu?“
Prostý truhlář ale bohužel té řeči nerozuměl. A protože mimozemšťan nic jiného neříkal, usoudil Joshua, že se patrně jedná o jeho jméno.

„Moc toho nenamluví“, řekl stařík novinářům, kteří se brzy sjeli z celého světa v očekávání velké senzace.
„Vlastně jen to svý jméno. Jinak nic. Jako nějaký robot z lega. Trošku mě ale mate, že to vyslovuje s otazníkem. A koho se zeptá, jako by sám byl tou odpovědí.“
Tohle ale reportéry nezajímalo. Byl to přece jen nevzdělaný vesničan. Spíše chtěli vědět, jak naloží s penězi, které utrží za případný prodej. A kdyby se poté prokázalo, že ten kámen pochází z dalekého vesmíru a stáří horniny se odhaduje na milióny let, zájemci by se určitě jenom hrnuli.
„Předně bych si nechal opravit tu děravou střechu. Něco bych dal na místní kostel. A koupil bych si nové kolo.“

Kámen brzy vědci odvezli do nedalekého institutu a tam ho dlouze zkoumali. Ptali se ho na všechno možné, ale on odpovídal stále to stejné. Takže neobjevili nic, co by jeho cenu vyhnalo do závratných výšek. Spíše naopak. Jejich zjištění nikoho nepotěšila. Hornina, ze které byl kamenný mužík stvořen, obsahovala totiž většinu látek přítomných na Zemi. Tedy nic cenného. Natož pak, aby pocházel ze vzdáleného vesmíru.
Postupně celý ten humbuk utichl. Reportéři, televizní studia i případní kupci se zklamaně rozjížděli domů a Joshuovi kromě děravé střechy a očí pro pláč zbyl jen ten mluvící kámen. Postavil ho do komory, kde na něj brzy začal usedat prach. Své jméno si tu mohl říkat třeba ovocným zavařeninám, ze kterých rodina žila po celý rok. Joshua po čase téměř zapomněl. Až jednou mu žena přikázala, aby komoru uklidil.

„Nechtěl bys mi naposledy něco říct?
„Apomohlobytoněčemu?“ odpověděl mimozemšťan jako mluvící, stále se opakující, panenka.
„Jojo, já zapomněl“, pravil Joshua zklamaně ve chvíli, když kámen nakládal na vozík a odvážel na smetiště za městem.
Když tam svůj náklad vyložil, pustil se pěšinou zpět domů. Ani se neohlédl. Manželka mu dnes slíbila bramborové placky. Už se na ně těšil.
Proto si nevšiml, že dnes své jméno mluvící kámen vyslovil v jiné tónině. Možná trochu smutněji. I ten otazník jako by byl tentokrát jiný.