(Ne)dotknutelní

   Je mi nějakých mínus sto šedesát. Přesně to už nevím. Asi se budete více divit tomu znaménku, než mému požehnanému věku. Ale věřte mi, nejsem nijak zvlášť starý. Nežiju ani přehnaně zdravě. A pokud vím, moji předci nevlastnili žádný gen dlouhověkosti. Za všechno může to znaménko…

A víte, co mě jako cestovatele v čase na téhle době nejvíce zaujalo?

LIDSKÁ  (NE)DOTKNUTELNOST

…to bude to správné slovo…

   Jsem sice z minulosti, ale ihned po mém výskytu v tomhle těle si rázuju po ulici a potkám nějakého človíčka. Slušné vychování mi velí, abych ho pozdravil a podal si s ním ruku, ale on přede mnou raději prchne pryč. Křičel něco v tom smyslu, že se ruce nepodávají, a že takové konaní je nanejvýš nehygienické.

No dobře, říkám si, holt jiná doba…

   Jdu dál a zamířím k lavičce plné lidí. Jsou mladí, tak předpokládám, že budou mít více pochopení. Slušně pozdravím a zeptám se, jak se mají. Ale ani nezvednou hlavu, natož by mi s úsměvem odpověděli. Koukají do těch svých krabiček, kterým říkají mobily a nadále mě ignorují.

Pokrčím jenom rameny a pokračuju dál.

   Dalšího člověka, kterého potkám, už nenechám jen tak lehce projít. Postavím se mu do cesty a povím mu vše od plic. Nekřičím na něj ani nezvedám nijak hlas. Dokonce se usměju. Říkám mu přece od srdce, co mě v té chvíli tíží a co ze mě musí ven.

Chvíli na mě vyděšeně zírá, a pak řekne:

„To mě vůbec nezajímá. A navíc, to, co říkáte, se mě vůbec nedotýká…“

 Urazí se a bez odpovědi mě celý nasupený obloukem obejde.

„To jsem nechtěl, to jsem nechtěl…“

Na ulici zůstanu sám, protože o kontakt se mnou nikdo další nestojí.

   Možná bude mít více pochopení krásná bílá květina, která roste na malém kousku trávy. Chci ji pohladit a něžně se jí dotknout. Nic víc.

„To je moje kytka“, řekne neznámý muž, který se odněkud objeví a dívá se na mě velmi nepřátelsky.

„Myslel jsem, že patří sama sobě…“

„Když roste na mé zahradě, tak je moje…“ odpoví mi nahlas.

„Aha…“

Ještě že mají otevřený ten obchod naproti. Zamířím přímo tam. Zvoneček u dveří zazvoní a já vstoupím do malého krámku s módou. Prodavače tu nikde nevidím, zato je tu spousta figurín s vystaveným nejmodernějším oblečením. Ty umělé panny znám i ze své doby. Ale tady je na nich nápis:

PROSÍM, NEDOTÝKAT SE!

To už je i na mě moc. Obejmu nejbližší nahou figurínu a pevně ji k sobě přitisknu. Ona mé obětí přijme s úsměvem, který jí je od nepaměti vlastní. Tiskl jsem se na ni dlouho a věřil, že mě v tomhle světě má alespoň někdo rád…

   Stál jsem tam i ve chvíli, kdy se odněkud zjevil vyděšený prodavač. Mluvil se mnou, vysvětloval, prosil, přesvědčoval. Ale nic mu to nebylo platné. Nehodlal jsem se pustit.

   Pak to vzdal a uchopil tu svou krabičku. Mluvil do ní, jako by byla živá. Mluvil a mluvil. Asi to byl blázen. S nějakým ústavem. Prý přijedou brzy. Prostě samé nesmysly…