Čarovné pastelky
Už jako dítě jsem toužil vytvořit tu nejkrásnější barvu tím, že všechny odstíny smíchám dohromady. A tak jsem to zkusil. Vznikla mi z toho šedohnědofialová, těžko identifikovatelná špína. Barva jako hadr na podlahu, jako vyhozené jídlo v přepravce ve školní jídelně…
. . .
Jestli s tím začala Bílá pastelka, to nikdo netušil. Vědělo se o ní jen, že byla sobecká, arogantní a přezíravá. Nic víc. A že měla jeden velký sen. Chtěla dojít až na samý konec. A tam najít DOKONALOU BARVU…
Tušila, že sama to nedokáže. Že se musí pro takový náročný úkol spojit s ostatními…
Přemluvit některé z pastelek nebylo zas tak těžké. Hned v jejím sousedství žila slečna Žlutá. A ta jak slyšela, že spojením obou vznikne jedinečná barva, bez váhání souhlasila.
Simsalabim!…
Kouzlo se povedlo. Ale výsledek ani jednu neuspokojoval. Ne, že by jim to teď neslušelo, ale o dokonalosti měla každá své představy. Jedna toužila po dokonalé barvě, druhá po dokonalém vzhledu.
„Ještě to něco chce!“ řekly obě téměř jednohlasně.
A tak přemlouvali paní Červenou. Té se v té době zdála její barva moc omšelá a obyčejná. Ale po chvilce nerozhodnosti váhavě souhlasila.
Zatančily spolu a…
Simsalabim!…
Tentokrát to bylo určitě lepší. Jejich barvu bylo těžké k něčemu přirovnat. Snad oranžová. Ale k dokonalosti stále cosi scházelo.
Zelená pastelka dělala drahoty. Spojovat se s nikým nechtěla. Snad to bylo tím, že ostatní barvy ani nevnímala. Myslela si, že celý svět musí být zelený stejně jako ona. Ale původně Bílá pastelka byla vytrvalá a různými lichotkami, komplimenty a úskoky ji nakonec zviklala. Slíbila by jí hory doly, jen aby bylo po jejím. A nakonec madam Zelená pravila:
“Tak jó!“
A zatančily…
Simsalabim!…
Následovalo jedno velké zklamání. Teď už vůbec jejich barva nevypadala pěkně. Spíše naopak. Hnědá jako rozmazaná hlína. Prostě nic hezkého, natož dokonalého.
Rozhodly se to zkoušet dál. Po dlouhých tahanicích se následně přidávaly pastelky Modrá, Fialová a Hnědá.
Ale místo aby byla jejich výsledná barva stále hezčí a hezčí, stal se pravý opak. Nová barva se blížila odstínu ojetého asfaltového povrchu.
Zachránit vše mohla ta poslední, Černá pastelka. Prosily ji a přemlouvaly, aby zatančila společně s nimi.
„Raději to po mně nechtějte! Po mně potopa…vlastně tma,“ sdělovala jim.
Ale co už mohly pastelky dělat? Zpátky to nešlo, a když už to bylo takhle zpackané, nezbývalo než doufat, že Černá bude tou poslední…doufaly, že správnou ingrediencí pro dokonalou barvu.
A tak zatančily…
Simsalabim!…
. . .
„Haló!“
„Haló! Já nic nevidím. Je tu tma jako v jeskyni!“ Volal jsem ustrašeně do nastalé černoty.
Sáhl jsem po brýlích pro noční vidění. Nasadil si je na nos a pohlédl skrz.
A nestačil jsem se divit. Hravé a hlasité pastelky tančily kolem kamenného ohniště. Žlutá pastelka malovala oheň, jeho plameny dobarvovala Červená, dřevo si vzala na starost Hnědá a na Černou zbývala tmavá noc. Bílá pastelka právě dokreslovala na nebe jasně zářící hvězdy. Všechny zpívaly a skotačily jako malé děti. Radovaly se z toho, že žijí ve světě před skly mých zázračných brýlí. A ne v mých představách.
Text té písně si už dobře nepamatuju.
Ale tuším, že zpívaly o tom, že je každá z nich dokonalá…
Odložil jsem brýle na poličku. Svět pastelek tak zmizel. Ocitl jsem se opět zpět ve svém šedém světě. Pojala mě úzkost z malosti a zbytečnosti vlastního života. Litoval jsem se tak moc, až jsem se musel rozesmát. Sám nad sebou. A pak jsem začal tančit a zpívat…
Simsalabim!…