Honzo, vstávej!

Na jeho rtech se objevil úsměv. Přemýšlel, jaká další zvířátka ze školky ještě zná. A znovu se sebe zeptal…

Nespatřil onu čáru, kterou Jirka vyryl svou botou. Měla představovat cíl. Minul ji a pokračoval dál. Stále se ptal a sám si odpovídal. A bylo mu jedno, zda skákal jako zajíc nebo se kolébal jako medvěd. Možná už to nebyla hra. Alespoň její konec byl v nedohlednu…