Až vyjdou hvězdy
Anna bydlela v domově seniorů již přes dvacet let. Dnes jí bylo devadesát. Žila tu poklidně a ani v tento den si nemyslela, že by její život byl nějaký výjimečný. Neviděla patřičný důvod k nějaké oslavě a gratulacím.
A tak ji překvapilo, že se odpoledne v domově objevila novinářka místního týdeníku, aby jí popřála k významnému jubileu a udělala s ní krátké interview. Stará žena v tu dobu seděla na terase a popíjela svůj oblíbený černý čaj.
„Aničko!“ zavolala hlasitě ošetřovatelka od dveří, protože věděla, že již hůře slyší, „máte tu návštěvu!“
„Ahoj,“ řekla Anna poté, co spatřila reportérku. Seděla právě v polohovacím křesle a voněla skořicí. Své řídnoucí šedé vlasy měla sčesané na stranu. Novinářka se předklonila, objala ji a políbila na tvář. Teprve pak se představila a zapnula svůj záznamník.
“Dobrý den, já jsem vydavatelka a redaktorka Ivana Motlová,“ řekla strojeně.
„Ale já vidím jen jednu!“ podivila se Anna.
Novinářka na okamžik znejistěla. Nebyla zvyklá na to, aby stařenky v tak pokročilém věku ještě měly smysl pro humor.
„Tak! Nejprve vše nejlepší k vašim dnešním narozeninám,“ řekla poté. „Devadesát, to už je nějaký věk. Jak se vlastně cítíte?“
„Stačí vám asi, že se mám dobře…jen to těžko snáším.“
„Naše čtenáře by to určitě zajímalo, jaký byl váš život ve skutečnosti. Co na něm shledáváte nejkrásnější a na co byste nejradši zapomněla.“
„Je mi devadesát, děvenko! Kolik si myslíte, že si toho ještě pamatuji? Už je to tolik let…“
„Dobře,“ pronesla zklamaně reportérka. Nervózně pohlédla na hodinky a tušila, že už odpolední uzávěrku nestihne. A ještě hůř, v rukou nebude mít dočista nic. A tahle stařenka před ní neslibovala žádné velké sousto.
„Možná jste přece jen ve svém životě zažila něco, co byste našim čtenářům mohla prozradit.“
Zavládlo ticho.
„Snad…jedna událost, která se mi neustále vrací“, vzpomínala Anna.
„No, výborně,“ pravila novinářka s nadějí, že z nudné návštěvy ve starobinci přece jen něco získá.
„Můžete začít. Já si k tomu během vašeho vyprávění udělám jen pár poznámek, jestli dovolíte.“
„Je to už dávno. Když jsem byla ještě malá holčička, měla jsem svou tajnou skrýš. Od domu k ní vedla stezka mírně do kopce. Až k malým skalám, asi tak čtyři, pět metrů vysokým. Nacházely se v hustém lesním porostu. Všude kolem se tyčily štíhlé stromy. Má skrýš byla vlastně jen malá jeskyně. Lezlo se do ní úzkou štěrbinou. Nikdo o ní nevěděl, jenom já. Už tehdy jsem se do ní musela opatrně sunout. Vymetala jsem při tom letité pavučiny a zády i hlavou jsem se opírala o studený kámen. Někdy jsem si při tom rozedřela i kolena. Zpočátku jsem měla strach, že uvíznu zaklíněná mezi kameny, nebo že na mě tam uvnitř čekají nějaká strašidla. Abych se nebála, brala jsem si s sebou baterku, později jsem si uvnitř zapalovala svíčky. Jeskyně byla maličká, kruhovitého půdorysu, asi metr a půl vysoká. Oproti všem očekáváním jsem se ale uvnitř cítila naprosto bezpečně. Celou jsem si ji zařídila a vyzdobila. Měla jsem tam deku i spací pytel, pár polštářů a hrníček na vodu. Vždy jsem si tam lehla a pozorovala světlo svíček, které na nerovném povrchu vytvářelo jako ve filmu fantastické obrazy. Většinou jsem při tom usnula.“
„No, to je moc hezké, Anno, ale naše čtenáře by asi více zajímalo…“
„Mívala jsem tam často jeden sen. Stále se opakoval. Plavila jsem se
s rodiči na velké lodi někam přes oceán. Později jsem se v tom snu často nakláněla přes palubu, abych zjistila název lodi. Skoro jsem přepadla přes palubu a stejně jsem tam nic nepřečetla.
A pak, jednoho večera, někdo začal křičet, že tahle loď půjde kvůli díře v boku brzy ke dnu.
Všichni cestující ve zmatku naskákali do záchranných člunů. Já hledala rodiče, ale nikde jsem je nemohla najít. Necítila jsem ale strach jako ostatní. Na palubě si mě vůbec nikdo nevšímal, jako bych sama byla nějaký duch. Čluny v pravidelných intervalech odrážely od boků lodě. Až tam už nezbyl žádný. Zůstala jsem na velké palubě dočista sama. Nějakým nevysvětlitelným způsobem jsem věděla, že se nepotopí. Proto jsem se nebála. Ta loď jako by se pro mě stala nepotopitelnou. Tím, že ji opustili všichni ti vystrašení cestující…“
„Anno, to je určitě velmi zajímavé, ale přesto bych se vás chtěla zeptat ještě na pár jiných věcí ze soukromého života…“
„Vždy když jsem se probudila, svíčky už většinou nesvítily. Neumíte si představit, jak hustá a neproniknutelná tma je v takové jeskyni. Ještě jsem chvíli ležela a plula na té bezejmenné lodi. A ačkoliv jsem se nacházela v temné jeskyni, nad hlavou jsem stále viděla milióny hvězd. Zajímá vás, zda jsem se zachránila? A kam jsem nakonec doplula?“
„Mně snad ano, ale naše čtenáře…“
„Víte, slečno, příběhy jsou moc důležité. Nakonec jsou asi tím jediným, co po nás zůstane. Je to jako s pohledem do očí. Jiskra v nich se touží odrážet na nebi toho, kdo naslouchá. Přeje si zažehnout nový plamínek. Nehledejte v mém příběhu žádnou senzaci, prosím. Já dobře vím, že lidská nebe bývají plná jiných, dozajista jasnějších hvězd, než je ta moje. Ale snad mi dovolíte mou troufalost, moc bych si přála, aby se na tom vašem našlo ještě trochu místa.“
„Samozřejmě, promiňte!“ Odpověděla zahanbeně reportérka.
„A kdy jste tam byla naposledy?“ „Nebylo to ještě naposledy. Ale v den svých desátých narozenin s