Od jednoho léta k druhému

Jeden kopec a jeden výhled.
K tomu stará dřevěná lavička.
Sedí na ni muž neurčitého věku.
Přilétá babočka paví oko.
Muž a motýl…

Oprýskanou dubovou lavičku tu lidé postavili v době, kdy se ještě uměli
zastavit a rozhlédnout kolem sebe. Sloužila turistům nejen jako místo
odpočinku, ale především z ní byl úchvatný pohled dolů do údolí.
Motýl člověka pozdravil. Přilétl kdoví odkud a usedl přímo na okraj lavičky.
Muž ho spatřil, ale nerozuměl, co říká. Ve světě motýlů měl ten obr moc velké
uši. A pro lidskou duši zase motýl moc slabý hlas.
Stane se však zázrak a člověk motýlí hlas přece jen uslyší. A babočka porozumí
slovům člověka.
„To je krásný výhled!“ pronese nadšeně muž.
Paví oko mlčí. Pohlédne do údolí a zamává křídly. Sám nádherné barvy svých
barevných letek nevnímá, ale muž si jich přece jen všimne.
„Jsi nesmrtelný?“ zeptá se motýl.
„Cože?“
„Jestli žiješ věčně, jak se mezi motýly říká…“ upřesnil svou otázku.
Muž se zasměje.
„Ne, ne! Lidský život představuje nějakých 70, 80 roků.“
„A rok je dlouhá doba?
„To je těžké vysvětlit. Asi od jednoho léta k druhému“.
„Od jednoho zrození po…“ motýl větu nedokončil.
„Líbí se ti ten výhled?
„A ty se sem můžeš přijít i za rok? A potom? Taky příště?…“
„To můžu. Chodím sem už léta. Občas v údolí objevím něco nového. Ale
poslední dobou mi to přijde všechno stejné. Myslím přitom na jiné věci. Třeba
na práci, co se mi v kanceláři hromadí, a kterou za mě bohužel nikdo neudělá.
Na své děti. Sice už vyrostly, ale stejně se musí někdo postarat. A taky na to, co
si udělám dnes k večeři… “
„To já tolik času nemám…“ řekl smutně motýl.
„Ale stále jsi mi neodpověděl, jestli se ti ten výhled do údolí líbí.
„Moc! Je překrásný…neopakovatelný. Cítím vonící jedlový les. Blizny a pestíky
kvetoucích stromů. Vzduch plný poletujícího žlutavého pylu. Květy skrývající
vzácný sladký nektar. Ach, a na loukách tolik rostoucího rozmanitě zbarveného
kvítí. Všudypřítomný zpěv ptáků. A neposedný letní vítr tvořící malé vzdušné
víry, které tě povznesou k nebi. Konečně bzukot všech motýlů, včel, vos i
čmeláků. A všeho ostatního hmyzu. To je neskutečná, nádherná symfonie…“
Muž jen zakroutil nechápavě hlavou. Nic z toho v jeho pohledu do údolí
nebylo.
„Už poletím. Jak jsem říkal, nemám tolik času…“
Roztáhl svá barevná křídla a vzlétl do výše. Muž se za ním dlouze díval, než
mu nadobro zmizel z dohledu. Pak vstal a s povzdechem se chystal k dlouhému
sestupu z kopce.
Motýl už dávno nemyslel na ten zvláštní rozhovor. Nebyl zapomnětlivý, jen
neměl tolik času. Plně se soustředil na svět, který ležel před ním. Prožíval celým
svým tělíčkem každý okamžik. Každou jednotlivou chvíli. Dobře věděl, že nic
z toho se nebude opakovat. Čekal na něho krásný život motýla. Od jednoho léta
k druhému…