Narozeniny
Zajíc měl dnes narozeniny. Připravil pro své hosty snad vše – poklidil stavení, prostřel stůl, připravil občerstvení pro hosty, svátečně se oblékl a již netrpělivě vyhlížel z okna, kdy se někdo objeví.
Jako první přišla paní Sova. Houkavě Zajíce pozdravila a předala mu pečlivě zabalený dárek. Pod balicím papírem poznal láhev něčeho dobrého.
„Žaludeční likér?“ otázal se Zajíc a zastříhal ušima.
Sova lehce pokývala hlavou a pravila: “Krásné narozeniny, Zajíci!“ Dala mu polibek na tvář a posadila se ke stolu.
„Děkuji ti, Sovičko, za dárek. Že jsi na mě nezapomněla a našla sis čas na mou oslavu,“ odvětil Zajíc.
Druhý se dostavil Jezevec. Ten byl v lese známý jako starý bručoun. Proto ani s přáním, ani s balením mnoho caviků nenadělal.
„Tady jsem ti donesl něco dobrého!“ Potřásl Zajíci tlapkou a rychle mu předal svůj dárek.
„Že by to byla mrkev?“ řekl s šibalským úsměvem Zajíc.
„Jo, jo…nic jiného mě nenapadlo“, pronesl mrzutě Jezevec.
„Děkuji ti, sousede Jezevče, že jsi přišel, a že máš pro mě i dárek.“
Jezevec jen cosi zamručel (byl to starý mrzout) a posadil se vedle Sovy.
Čekalo se jen na starého Havrana, kterého měl Zajíc obzvláště rád pro jeho moudrost.
Ten si dával maličko načas, ale po chvilce čekání se dostavil i on. V zobáku nesl velkou krabici ovázanou červenou stuhou.
„To je ode mě! Dárek je uvnitř té krabice. Otevřít ji a podívat se ale smíš jen tehdy, až ti bude skutečně zle…“
Zajíc se sice podivil, ale velká krabice mu udělala radost. Velká krabice-velký dárek, pomyslil si.
„Moc, moc děkuju, přátelé! Udělali jste mi velkou radost. Ale teď se už posaďte ke stolu. Jezte a pijte, co hrdlo ráčí.“
Loučili se v dobrém rozmaru až po půlnoci, protože se celá oslava náramně protáhla. A tak nebylo divu, že se Zajícovi nad ránem z teplého pelíšku nechtělo.
Jediné, co mu ještě z minulého večera zůstalo v hlavě, byla ta velká krabice od Havrana. Jak jen to říkal? Že se dovnitř smím podívat jen tehdy, až mi bude doopravdy těžko? Byl ale velmi zvědavý a brzy se pustil do rozbalování.
Krabice byla velká. Co v ní asi tak může být? Ale jaké bylo jeho zklamání, když do ni konečně nahlédl a nebylo tam vůbec nic.
„Ten rošťák! Takhle mě napálit! Já se těším na dárek, a když rozdělám krabici, nenajdu uvnitř vůbec nic…“ stěžoval si Zajíc.
Nadával dlouho na Havraní hamižnost, pak i na vlastní hloupost. V té chvíli ho ale napadlo, že by tu krabici mohl dát Medvědovi, který příští týden také slaví narozeniny. A jak si usmyslel, tak také udělal.
Medvěd se ze Zajícova dárku zaradoval. Zajíc mu k tomu řekl:
„Uvnitř je pro tebe dárek, jaký svět ještě neviděl..“
Když proběhla oslava a všichni se rozešli domů, chtěl se Medvěd podívat, jaký dárek se v krabici nachází. Rozvázal stuhu a zvedl víko. Nenašel tam ale nic. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že ho Zajíc napálil.
Vztekal se a nadával. Na Zajíce i na sebe. Ale také on se chtěl krabice rychle zbavit. A tak ho napadlo, že ji dá Lišce, která ho k sobě pozvala na zítřejší večeři.
Nazítří zaklepal u dveří Lišky. Pozdravil ji a předal dárek.
„To budeš koukat, jaký dar pro tebe mám…“
A kmotra Liška vskutku vyvalovala oči, když v krabici místo dárku nenašla vůbec nic.
O liškách se říká, že prý jsou chytré, a tahle nechtěla být výjimkou. Nemohla sama sobě odpustit, že se takhle nechala Medvědem přechytračit.
Šla naštěstí brzo na návštěvu k Rosomákovi, tak vzala krabici s sebou. Ten oslavoval svůj nový domeček, který právě dostavěl. Usmál se, když uviděl Lišku s velkou krabicí. A pozval ji dál.
„Tady v té krabici máš ode mě dárek. Je kouzelný. Krabici nesmíš ale nikdy otevřít, protože pak by se kouzlo ztratilo…“ vysvětlovala mu Liška.
„Rozumím a děkuji ti, má přítelkyně Liško.“
A pak slavili a slavili Rosomákův nový domeček.
Od té doby se mnohé změnilo. A celý les se tomu divil. Rosomák měl stále jen štěstí. A nikdo tomu nemohl přijít na kloub. Odkud se jen vzalo? Kdekdo se pak ptal, jak je to možné, že se mu smůla a neštěstí vyhýbá. I mezi zvířátky se brzo šířila pomluva a závist.
Ani Lišce takové zprávy neunikly, a tak se i stalo, že jednoho dne zaklepala na Rosomákovy dveře.
„Pojď jenom dál, drahá přítelkyně!“ zaradoval se Rosomák.
„Jdu náhodou kolem, a tak si říkám, že se u tebe zastavím,“ lhala beze studu Liška.
Ale Rosomák jen mávnul tlapou a zavedl Lišku dál.
Ta se vyptává, jak se mu daří a jestli nemarodí. Ale Rosomáka se zprvu nezeptá, kvůli čemu vlastně přišla. Pak už to nevydrží a spustí:
„Čím to jenom je, drahý Rosomáku, že tě teď provází tolik štěstí a smůla jen obchází tvůj dům?“
V té chvíli spatří nerozbalenou krabici v koutě. Rosomák si všimne Liščina pohledu a praví:
„Je to od té doby, cos mi dala ten dárek.“
„Ale to já…ehm…jsem myslela…“ koktá Liška.
„Jak jsi říkala, nikdy jsem ji neotevřel…“ řekl jen přešťastný Rosomák.